Citrus greening
CITRUS GREENING (ZELENÁNÍ CITRUSů)
J. V. da Graca (překlad Ing. Michal Faltýnek)
ÚVOD
Onemocnění spočívající v zelenání citrusů (citrus greening) je hlavní příčinou ztrát úrody i stromů v mnoha částech Asie a Afriky. Předtím, než byla tato choroba poznána, byl tento jev známý pod různými jmény: žlutá střela (yellow shoot či huanglungbin) v Číně; likubin (pokles) na Taiwanu; usychání stromů od vrcholku (dieback) v Indii; skvrnitost listů na Filipínách; degenerace lýka v Indonésii; a žlutá větev (yellow branch), skvrnitost nebo zelenání v Jižní Africe. Jakmile se ukázalo, že všechny tyto jevy byly projevem stejné nemoci, byl všeobecně akceptován název “greening”.
HISTORIE A GEOGRAFICKÉ ROZŠÍŘENÍ
Ačkoli usychání stromů od vrcholku bylo v Indii doložené již v 18. století, tento jev nemusel být způsoben touto chorobou. Indické usychání stromů od vrcholku bylo poprvé přesně popsáno v r. 1929 a přisuzovalo se nedostatečnému odvodnění. Choroba “žlutá střela” byla dobře známá v jižní Číně již kolem r. 1890, a likubin byl popsán na Taiwanu před 60 lety jako problém spojený s nematodami. První zmínka v angličtině pochází z r. 1919, kdy Reinking popsal žloutnutí a listovou skvrnitost citrusu v jižní Číně; do r. 1935 se stala vážným problémem. V r. 1921 Lee popsal na Filipínách skvrnitost listů, kterou srovnával s obdobnou chorobou v Kalifornii, pravděpodobně stubbornem, a připisoval to nedostatku zinku. Nebyl to vážný problém až do r. 1957. V Indonésii byla tato choroba zaznamenaná ve 40. letech minulého století.
Když byla tato choroba v r. 1937 poprvé popsána v Jižní Africe, předpokládalo se, že byla způsobena některými jedovatými nerosty. Byla známá jako “žlutá větev” v provincii Západní Transvaal, kde byla pozorována v sezóně 1928/1929, a zelenání ve východním Transvaalu.
Greening byl potvrzen také v celé řadě dalších zemí. Greening jako choroba se vyskytuje i v Austrálii, ale není přítomen žádný známý hmyzí přenašeč. Naproti tomu žádný důkaz greeningu nebyl nalezen v Brazílii, navzdory výskytu jednoho z přenašečů. Žádné zprávy rovněž nebyly potvrzené ze středozemních oblastí Evropy, severní Afriky nebo Středního východu nebo Kalifornie, ačkoli se ve všech oblastech vyskytuje podobná choroba – stubborn. Tyto dvě nemoci doposud nebyly nalezeny společně v jedné oblasti.
EKONOMICKÝ VÝZNAM
Ztráty způsobené touto chorobou není snadné zhodnotit. Někdy jsou zasažené jen části stromů a ztráty jsou malé, ale v dalších případech je infikovaný celý strom a ztracená je celá úroda. Žádná detailní studie ztrát studia nebyla publikována, ale krutost choroby je podložena v literatuře. V Indii Fraser a kolektiv komentoval katastrofální ztráty. Na Filipínách greening zasáhl v r. 1962 odhadem 7 milionů stromů a byl do značné míry odpovědný za snížení výměry pro pěstování citrusů o více než 60% mezi roky 1961 a 1970, a v r. 1971 zahubil více než 1 milion stromů v jedné provincii. V Thajsku v severní a východní provincii je silně zasaženo až 95 % stromů. Na Taiwanu choroba způsobila velké zničení citrusů a rovněž v Indonésii byly zničeny nejméně 3 milióny stromů mezi roky 1960 a 1970, většina sadů v oblasti Jávy a Sumatra byla opuštěna po roce 1983. Prakticky zmizely všechny pomerančovníky a mandarinky v jihozápadní Saúdské Arábii, zbyly tam pouze lajmy. V Jižní Africe došlo k výrazným výskytům této choroby v letech 1932 – 1936, 1939 – 1946, a znovu po r. 1958. V některých oblastech byly zaznamenané ztráty úrody ve výši 30-100%. Výskyt této choroby na přelomu 60. a 70. let minulého století mírně klesal, ale její celkový účinek je ještě značný, neboť vyřadila produkci citrusů ve třech hlavních oblastech jejich pěstování.
SYMPTOMY
Symptomy mohou být přítomné na postiženém stromě, zvláště jestliže se objeví brzy po napadení. Jestliže však k nákaze dochází později, příznaky jsou často částečně omezené. Dřívější studie předpokládaly, že šíření nákazy je omezeno na nové přírůstky s malým šířením proti směru růstu, nedávné výzkumy však ukazují, že choroba se může šířit rychlostí až 30-50 cm za rok proti směru růstu. Nakažené stromy nebo větve trpí silným opadáváním listů následovaným mimosezónním rašením a rozkvétáním, v extrémních případech dochází k usychání stromů od vrcholku.
Obvyklé příznaky na listu jsou dvou typů: primární příznaky se vyznačují žloutnutím běžných listů podél žil a někdy vývojem skvrn. Sekundární symptomy jsou malé, povislé listy různorodě chloroticky zbarvené podobně jako při nedostatku zinku a železa. Analýza postižených listů ukazuje vyšší obsah draslíku a nižší obsah vápníku, hořčíku a zinku.
Nakažené plody jsou malé, pokřivené, hořké chuti, pravděpodobně kvůli vyšší kyselosti a nižšímu podílu cukrů. Mnoho z nich předčasně opadá, zatímco ty, které zůstanou na stromě, se pořádně nevybarví a na zastíněné straně zůstávají zelené – odtud pochází jméno choroby. U silně zasažených plodů jsou často nedozrálá i semena.
Kořenový systém bývá nedostatečně vyvinutý s relativně malým podílem vláknitých kořenů, možná kvůli nedostatku živin. Nový růst kořenů je potlačen a kořeny se často začnou rozkládat od vlasových kořínků.
Příčiny jsou neznámé. Koncentrace aminokyselin jsou obecně nižší s výjimkou L-prolinu, jehož obsah je vyšší v listech a květních pupenech. Také vzrůstá aktivita amylázy a produkce glukózy a fruktózy, v počátečním stadiu nákazy se zvyšuje respirace a objevuje se gentisoyl-ß-D-glukóza, která zřejmě zabraňuje peroxidaci. Cytopatické studie odhalily místa odumřelého lýka, jeho přílišného utváření, abnormální aktivity kambia a hromadění škrobu v plazmidech. Tyto změny ukazují významné poruchy metabolismu, možná vlivem jedů a/nebo hormonů.
Často jsou citrusy nakažené více než jedním patogenem, což se odráží v rozvoji příznaků. Na Filipínách, v Indii a na Taiwanu rostliny nakažené jak greeningem, tak tristézou a vykazují daleko vážnější poškození listů, zakrnělost a zvýšený úhyn. Taková zdvojená infekce je běžná díky rozšíření tristézy v Africe a Asii a mohla být příčinou “žluté střely” v Číně. Kromě toho houby Fusarium spp., Colletotrichum gloeosporioides a Diplodia natalensis zvýrazňují symptomy greeningu.
TYPY A KMENY
Ačkoli symptomy asijského greeningu jsou vážnější než afrického, mohou být také jasně rozlišovány na základě teplotní tolerance. U afrického greeningu byly výrazné příznaky rozvinuty v chladném skleníku (8 h noc při 22°C, 16 h den při 24°C), zatímco při teplotě 27-30°C se neobjevily žádné příznaky. Symptomy asijské formy jsou výrazné při obou teplotách. Vystavení vyšším teplotám po delší období může kompletně zrušit africkou formu.
Tento rozdíl vychází z jejich oblasti přirozeného výskytu. V Jižní Africe jsou symptomy na listech výraznější v chladných oblastech než v teplých nížinách, a ve větším počtu se objevují v zimě. Nejvíce rozvinuté příznaky jsou nacházeny v nadmořské výšce 900 m, zatímco velmi slabé symptomy se vyskytují v nížinách pod 360 m nad mořem. V Keni byl greening nalezen jen ve výškách nad 700 m a na Arabském poloostrově se africká forma vyskytuje ve vyšší oblastech Jemenu, zatímco asijská forma v nižších výškách sousední Saudské Arábie. Na Reunionu a Mauritiu se vyskytují obě formy, a to podobně v různých nadmořských výškách.
U afrického kmene lze rozeznat určité rozdíly. Kmen izolovaný v centrálním Transvaalu v Jižní Africe měl vyšší nakažlivost než z východního Transvaalu. Jeden kmen vytváří skvrnitost, kdežto dva jiné způsobují příznaky jako při nedostatku zinku. Rovněž z Asie jsou známé různé kmeny. V Indii se podařilo izolovat kmeny různého stupně virulence: mírného, silného a velmi silného. Monoklonální protilátka proti greeningu z Poony v Indii selhala vůči greeningu z Číny, Thajska, Malajsie a další části Indie, ale reagovala s africkým vzorkem greeningu.
CITLIVOST HOSTITELE
Greening je v Jižní Africe v první řadě chorobou pomerančovníků, větší symptomy vykazují pomerančovníky typu ‘Valencia’ než pupečné. Je také zvláště výrazný na mandarinách a tanželech, ale méně na citronících. Nejméně postihuje lajmy (C. aurantifolia). Na Taiwanu, v Indii a na Filipínách jsou nejvíce vnímavé pomerančovníky a mandariny, zatímco lajmy, citroníky, bigarádie a grapefruity jsou více odolné. V Indii jsou poměrně odolné rough lemon (C. jambhiri), sladký lajm (C. limettoides) nebo šedok a Poncirus trifoliata je dokonce velmi odolný. Podobně jako u afrického greeningu jsou některé druhy více citlivé na asijský greening než jiné, např. pomerančovník ‘Blood Red’ je citlivější než ‘Hamlin’.
Ale existují i výjimky. V Indii se používá lajm Kagzi (West Indian) jako indikátor greeningu kvůli citlivosti k tristéze. V Austrálii jsou na greening nejvíce citlivé grapefruity a bigarádie a na Taiwanu šedok ‘Wentan’, někdy považovaný za odolný, trpí citlivostí na likubin. Manicom & van Vuuren seskupili běžné druhy citrusů podle jejich obvyklé reakce na greening tímto způsobem: velmi citlivé (pomerančovník, tanželo, mandariny), středně citlivé (grapefruit, citroník, bigarádie) a odolné (lajm, šedok, trifoliáta). To, že některý druh není citlivý na greening ještě neznamená, že nemůže sloužit jako určitý zásobník infekce, protože může být přitažlivý pro hmyzu, který chorobu přenáší. V některých případech může ovlivnit příznaky zvolená podnož.
Greening byl experimentálně přenesen na různé druhy citrusů, trifoliátu a na další příbuzné rostliny, způsobuje příznaky na listech kumkvatů (Fortunella sp.), zmenšení a žloutnutí listů u Murraya paniculata, a též u rodu Atalantia a Swinglea glutinosa. Tyto a další druhy mohou být přirození hostitelé přenašeče greeningu. Zatímco přenašeči v Africe preferují citrusy, možná pro jejich měkké okvětní lístky, v Asii je oblíbený druh Murraya spp., který inklinuje ke kvetení po celý rok, ale přežívá i na druzích Clausena a Atalantia. Moran předpokládá , že Vepris undulata, Clausena anisata, a Zanthoxylum (f. Fagara) capense jsou původní hostitelé přenašeče v Africe. Snaha přenést africký greening na tyto rostliny prostřednictvím přenašeče byla neúspěšná. Kromě toho mohou existovat další domorodí hostitelé, protože přenašeč se může živit dalšími rostlinami jiných rodů.
PŘENOS
V r. 1943 Chen předpokládal na základě přenosu očkováním, že by se mohlo jednat o virovou chorobu. Podobné zkušenosti byly záhy potvrzeny i v jiných zemích s přenosem roubováním. Patogeny sice z oček do stromů přecházejí relativně neochotně a častěji dochází k přenosu u roubů. K žádné infekci nedošlo, pokud štěpy pocházely ze zdravých stromů.
V roce 1964 Schwarz oznámil že semenáče vystavené hmyzu v sadu infikovaném greeningem vykazují příznaky žloutnutí podobné greeningu. Tento výzkum potvrdili McClean & Oberholzer, kteří přenesli hmyz z nakažených stromů na zdravou sadbu, a zjistili, že greening přenášejí dospělí jedinci druhů psyla sp. a Trioza erytreae. Následoval asijský výzkum. V r. 1966 Salibe & Cortez demonstrovali přenos nákazy roubem na Filipínách a napsali zprávu o přenosu hmyzem, který byl brzy identifikoval rovněž v Indii jako další z rodu psylla, Diaphorina citri.
Počet dospělých jedinců rodu psylla, které přenášejí tuto chorobu, je relativně malý, ale v experimentálních podmínkách i jediný dospělý jedinec může přenášet greening. Patogeny mohou být přeneseny prostřednictvím D. citri běhěn 15-30 min. s latentním obdobím 8-12 dnů. Již jedna hodina postačuje pro 100% přenos. T. erytreae získá choroboplodné zárodky po jednom dni krmení na napadených rostlinách a přenáší greening dalších 7 dní. Dlouhé přezimování, kdy se živí starými listy, způsobuje, že dospělí jedinci jsou vysoce nakažliví na mladých výhoncích na jaře. Hmyz rodu Psylla je silně přitahován žlutozelenou barvou vlnové délky 550 nm, což vytváří z nemocných stromů přitažlivé cíle a tím roste podíl hmyzu způsobujícího onemocnění.
T. erytreae je citlivý na teplo. V laboratorních zkouškách vysoké teploty (32°C) zabily všechny vývojové stupně, 27°C dovolilo rychlý vývoj hmyzu, ale s 52% úmrtností, kdežto při 21°C přežilo 91%. V sadech byl vyšší výskyt populace v chladných a vlhkých oblastech vysočiny Jižní Afriky a vždy nízký v horkých suchých nížinách, kde jsou vajíčka a první růstové stádium larev obzvláště zranitelné teplem a suchem. Prodloužené kvetení stromů v chladných oblasti je příznivé pro hmyz.
D. citri se chová obdobně, ale je více odolný vůči extrémním teplotám a citlivější na velké srážky a vlhkost. Protože preferuje horké suché počasí proti vlhku a chladu, nejvyšší populaci lze nalézt v předjaří a v létě a dramaticky nižší výskyt v průběhu vysokých srážek na jaře. D. citri je schopen odolávat po krátké období i nízkým teplotám, 45% jedinců přežije v přirozených podmínkách pokles teploty na -3°C po dobu 24 hod. a v experimentálních podmínkách 39% přežívá pokles na -5°C po dobu 24 hod.
Nezdá se, že by existovala nějaká vazby mezi druhy rodu psylla a typem greeningu. Na Reunionu a Mauritiu je africká forma greeningu šířena oběmi přenašeči. Indický greening byl experimentálně přenesen T. erytreae a africký greening D. citri. Na západě jihoafrické Kapské provincie se greening nešíří navzdory přítomnosti přenašeče psylla. V laboratoři bylo uvěřeno, že odchycení jedinci z této oblasti byli schopni greening přenášet a rozmnožovat se s jedinci z oblasti Transvaalu. To může být ovlivněno klimatickými faktory, neboť zima je tam bohatá na srážky a léto horké a suché.
Jediný další způsob přenosu je znám prostřednictvím zástupců druhu Cuscuta spp. C. reflexa byl užíván pro přenos patogenů z citrusu na citrus, a C. campestris pro přenos z citrusů na brčál.
POVAHA PŮVODCE CHOROBY
Důkazy, že greening je choroba přenosná rouby a hmyzem, vedly k závěru, že je virového původu. Někteří badatelé v Číně věřili, že příčinou může být vir tristézy, ale Lin toto vyvrátil. V Jižní Africe bylo dokázáno, že tristéza a greenig jsou na sobě nezávislé, neboť mšice Toxoptera citricidus přenáší tristézu, ale nikoli greening, zatímco psylla naopak.
V r. 1970 Laflèche & Bové oznámili objevení organismů podobných mykoplasmatům (označili je jako OPM) v lýkové tkáni citrusů, které byly nakaženy africkým a indickým greeningem. Tyto organismy měří 100-200 nm v průměru a jsou vláknité formy až 2 µm dlouhé. Zmenšování lýka vlivem patogenů greeningu bylo podpořené pozorováním, že kroužkování bránilo dalšímu šíření patogenů uvnitř rostliny.
Patrně totožné organismy byly zanedlouho pozorovány v lymfatických a slinných žlázách T. erytreae v lýku napadených citrusů a u infikovaných D. citri. Jejich identifikace jako OPM byla sporná, protože zatímco OPM jsou obklopeny pravou membránou 10 nm silnou, organismy greeningu mají krajní membránu silnou 20 nm. Srovnávací studie s využitím elektronového mikroskopu zaměřená na struktury organismů greeningu a několik dalších typů prokaryote jasně ukázala, že se nejedná o OPM. Mimochodem ošetření infikovaných rostlin penicilinem G, vedlo k vymizení příznaků a též organismů z lýka. Naneštěstí přítomnost ostatních bakterií v cévním pletivu jak zdravých, tak greeningem infikovaných citrusů a hmyzu psylla zdržuje pokusy izolovat organismus greeningu.
V r. 1984 Garnett oznámil izolaci vláknitých organismů afrického greeningu z hlavní žilky listu infikovaného citrusu. Struktura tohoto organismu byla popisována podobně jako organismy pozorované u citrusů infikovaných greeningem, brčálu a hmyzích přenašečů. Na pevném podkladu vytvářel kruhové kolonie s převládajícími vláknitými buňkami blízko okrajů, ale kulatými buňkami v nejstarších částech. Protilátky proti tomuto izolovanému materiálu poskytovaly potvrzovaly pozitivní ELISA testy vůči rostlinnému materiálu infikovanému greeningem. Označené protilátky reagovaly jen s buněčnou stěnou bakterií podobných pozorovaným organismům greeningu z infikovaného citrusového lýka a mízy.
Další výzkumné skupiny v Jižní Africe však nebyly schopné potvrdit výše uvedené výsledky. Labuschagne a kolektiv izoloval několik druhů bakterií v Jižní Africe, které identifikovali jak Acinetobacter lwoffii a které způsobují přechodné příznaky žloutnutí. Sérologické testy ukazují její přítomnost jak ve zdravých, tak africkým greeningem infikovaných stromech, ale s větším výskytem ve druhé skupině, zvláště při výskytu listové skvrnitosti. Také pozitivně reaguje s infikovaným materiálem z Filipín. A. lwoffii byl jeden z druhů izolovaných z citrusů na Floridě, kde greening neexistuje. Je zřejmé, že A. lwofii není vyvolavatelem greeningu, ale může hrát úlohu v celkové skupině příznaků greeningu.
DETEKCE
První vyvinutý diagnostický test bylo použití sazenice jako indikátoru nákazy. V Jižní Africe jsou využívány buď pomerančovník ‘Valencia’ nebo tanželo ‘Orlando’. Na Taiwanu je preferována mandarina ‘Ponkan’, zatímco v Indii byl lajm ‘Kagzi’ (‘West Indian’) nahrazený pomerančovníkem ‘Mosambi’ nebo mandarinou ‘Darjeeling’. Indikační rostliny jsou naroubovány, v rámci testu se používá 20 rostlin, příznaky se objeví po 3-4 měsících ve skleníku při teplotách 21-23°C.
Vždy je požadována rychlá laboratorní zkouška, ale protože bakterie vyvolávající chorobu nebyly izolovány, pozornost se obrátila na biochemické změny v infikovaných rostlinách. Schwarz oznámil, že fluorescenční substance, později identifikovaná jako gentisoyl-ß-glykosid, je zjistitelná ve výtažku z kůry infikované greeningem, ale nikoliv ze zdravý jedinců. Stejná fluorescence může být pozorována v albedu infikovaných plodů, a je pokládána za bezpečnou pro ranné odhalení choroby. Tento test není naprosto specifický pro greening, protože materiál infikovaný kalifornským stubbornem také vykazuje podobné vlastnosti. Tato látka je zjistitelná u pomerančovníků a mandarin, u většiny tanželo a citroníků, ale jen sporadicky u grapefruitu.
Diagnostické testy založené na použití světelné mikroskopie byly rozvinuty v Číně. Části infikovaných listů jsou zkoumané buď fluorescenční mikroskopií, která odhalí žlutou fluorescenci v infikovaném lýko, k čemuž nedochází zdravých listů, listů infikovaných jinými viry nebo nedostatečný vyživované tkáně, anebo mořením částí listů safraninem, který ukáže červená místa v infikovaném lýku.
Rovněž jsou rozvinuté sérologické testy. Francouzští výzkumníci použitím tkáně infikovaných rostlin získali monoklonální protilátky proti indickému a africkému greeningu, kterými rozpoznají greening z Indie, Filipín a Reunionu, ale nikoli z Číny, Thajska, Malajsie nebo další části Indie, zatímco monoklonální protilátky proti čínskému kmenu nereagují s indickým greeningem. Tato skupina má nyní k dispozici monoklonální protilátky proti několika asijským a africkým kmenům, který mohou mít při vzájemné kombinaci univerzální použití. V Jižní Africe byly také připraveny monoklonální protilátky z výtažku rodu psylla, který přenáší greening, tyto protilátky pozitivně reagují s infikovanými citrusy, a také polyklonální látky proti infikované citrusové tkáni. Další diagnostická technika ve Francii je použití DNA sondy připravený z klonu DNA infikovaného brčálu.
OCHRANA
Ochrana před patogeny greeningu
TERMOTERAPIE
Lin v r. 1964 oznámil vyléčení “žluté střely” tím, že dřevité rouby vystavil horkému, vodou nasycenému vzduchu o teplotě 48-58°C bez ztráty jejich životaschopnosti. Další pokusy odstranit asijský greening teplem měly kolísavé úspěchy. V Indii vedlo vystavení pupenů teplotě 47°C po 2 hodin ke snížení výskytu choroby a delší expozice k úplnému vyloučení patogenů. Ošetření infikovaných mladých sazenic nebo infikovaných pupenů teplotou 38-40°C po tři až čtyři týdny patogeny zničilo rovněž. Podobně postupovoali i v Jižní Africe, kde také nakažené stromy přikrývali na 2-5 měsíců polyetylénovou fólii se skelnými vlákny, čímž došlo k dramatickému snížení počtu napadených plodů. Avšak tato metoda je nepraktická pro použití ve velkém měřítku. Léčba teplem je tedy vhodná spíše pro odstranění greeningu u zahradnicky žádaných stromů, možná společně s očkováním.
CHEMOTERAPIE
Spojení prokaryotických organismů s greeningem vybízelo k prověření použití antibiotik. Martinez a kolektiv na Filipínách potlačil příznaky na listech postřikem tetracyklinu a patrně odstranil greening z pupenů jejich ponořením do tohoto roztoku. V Indii údajně ponoření do penicilinu vedlo k úplnému odstranění choroby. V Jižní Africe Schwarz & van Vuuren naočkovali různé tetracykliny pomerančovníkům napadených greeningem a zjistili, že tetracyklin hydrochlorid snížil příznaky na plodech v další úrodě ze 60% na 20%. Pokles infekce zůstal nezměněný po tři roky, než došlo k dalšímu prudkému nárůstu výskytu rodu psylla a tím i zvýšení greeningu. Stromy byly podruhé ošetřeny a došlo ke snížení příznaků na plodech pod 10%. Nejlepší čas pro očkování je jaro. Injekce tetracyklin hydrochloridem byly také úspěšné na Taiwanu, v Číně, na Reunionu a Filipínách. S různými výsledky se zkoušela i jiná antibiotika.
Avšak tetracyklin hydrochlorid je toxický pro rostliny. Pupeny ponořený do koncentrace nad 250 ppm nepřežily roubování. Van Vuuren pozoroval zužování křídel listů, jejich žloutnutí, hnědnutí žilnatiny a občasný opad listů z jednotlivých větviček. Hnědé zbarvení bylo nalezeno v kmenu v oblasti až 300 mm od místa vpichu, intenzita se přitom snížovala se vzdáleností. Derivát tetracyklin hydrochloridu N-pyrrolidinomethyl tetracyklin (PMT) je více rozpustný ve vodě, poskytuje mírně lepší výsledky při odstraňování greeningu, nepůsobí jedovatě na list a jen minimálně zbarvuje dřevo. Nejlepší výsledky dávala letní léčba.
VYTVÁŘENÍ REZISTENCE
V Jižní Africe vytvořili různé křížence pomerančovníků a lajmu Tahiti pro testování možné rezistence.
Potlačení přenašečů
POUŽITÍ INSEKTICIDŮ
Protože zástupci rodu psylla sají šťávu z rostlinných pletiv, jsou nejvíce efektivní systémové insekticidy. Nejběžněji užívaný v Jižní Africe jsou postřik endosulfan; monocrotophos aplikovaný jako aerosol, postřik na list i kmen nebo injekce do kmenu; a dimetoát aplikovaný do půdy. Každotýdenní postřiky monocrotophosem nedokázaly zabránit infekci, zatímco vysoký objem a mlžení dmychadlo zničí přirozené nepřátele ostatních škůdců citrusových stromů. Jedna aplikace dimethoatu mikrodávkami do zavlažovacího systému poskytla ochranu na více než 7 týdnů a dvojí aplikace dokonce celoroční ochranu. Použití insekticidů však může ovlivňovat biologickou ochranu vůči ostatnímu škodlivému hmyzu. Další problém pro malé farmáře jsou náklady; jeden indonéský farmář údajně ročně utratí 2500 dolarů na ochranu proti psylle.
BIOLOGICKÁ OCHRANA
Hlavní cizopasník T. erytreae v Jižní Africe je druh parazitické vosičky Tetrastichus, která klade vajíčka do larev rodu psylla a omezuje tak její populaci.
Průzkum na Reunion v r. 1973 našel žádnou infikovanou larvu psylla, a proto bylo navrženo nasazení parazitních vosiček. Nasazeny byly tři druhy, Tetrastichus radiatus (nyní nazývaný Tamarixia radiata) z Indie a Tetrastichus dryi a Psyllaephagus pulvinatus z Jižní Afriky. T. dryi byl vypuštěn v r. 1976 a již v r. 1978 došlo k dramatické redukci populace T. erytreae s jejím kompletním vymýcení do r. 1982. P. pulvinatus se nedokázal rozšířit. T. radiata, který je specifická pro D. citri, byla nasazena v r. 1978 a do r. 1982 fakticky vyloučila druh psylla z komerčních sadů, a dnes přežívá jen na živých plotech z M. paniculata. Rozsah greeningu byl následkem toho značně redukovaný.
Oba druhy vosiček byly postupně přeneseny na Mauritius, kde rovněž zredukovaly populaci psylla, ale pomaleji než na Reunionu, možná proto, že nebyly ve velkém namnoženy před vypuštěním. T. radiata byla také nasazena na Taiwanu, Filipínách, v Nepálu a Indonésii, ale bez zjevných úspěchů.
Účinnost parazitních vosiček je omezena aktivitou jejich larev. V Jižní Africe se účinek Aphidencyrtus cassatus mění podle jejich schopnosti udržovat synchronní vývoj s jejich hostitelem. Dalším druhem je Cheiloneurus cyanonotus. Na Taiwanu má D. aligarhensis má přinejmenším 10 dalších konkurentů, z nichž Pachyneuron může také klást vajíček do larev hmyzu T. radiata. V Číně druh Tetrastichus útočí jak na T. radiata, tak na D. aligarhensis. Žádný další paraziti se nevyskytovaly na Reunionu), což může částečně vysvětlit tamější úspěch biologického boje.
Průzkum nepřátel druhu psylla v Jižní Africe ukázal, že žádný z nich nedokáže redukovat jejich populaci na úroveň potřebnou pro kontrolu greeningu.
Houby poskytují další způsoby biologického boje. T. erytreae napadají Cladosporium oxysporium a Capnodium citri, ale obě jsou citlivé na vysušení a závislé na dostatečné hustotě. Na D. citri parazituje Beauveria a Cephalosporiurn lacanii, posledně zmíněný je poněkud efektivnější při vysoké hustotě.
DALŠÍ ZPŮSOBY OCHRANY
Hlavním cílem je výnos ze zdravých stromů. Tento cíl může zabezpečit použití zdravých roubovanců. Výroba může být usnadněna použitím žlutých lepivých desek ve školkách a sadech v místech, které je menší riziko napadení druhem psylla. Taková místa by měla také být dostatečně vzdálena od přirozených hostitelů druhu psylla. Ačkoli se předpokládalo, že psylla se příliš nerozptyluje, nedávné výzkumy ukázaly, že dospělý jedinec T. erytreae může být přenesen větrem až do vzdálenosti 1,5 km bez kontaktu s hostitelskými rostlinami a může přežít přibližně 85 hod. bez potravy. Silné větry při bouřích tak mohou přepravovat D. citri i na velké vzdálenosti.
Také odstranění nakažených větví a stromů může zredukovat zdroje nákazy. Snížení zimní závlahy pro citroníky vede též k potlačení zdrojů infekce. V Číně se odstraňují živé ploty M. paniculata, který slouží jako hostitel pro D. citri. Systémy vnitřní karantény v Jižní Africe zakazuje pohyb stromů z greeningem napadeného Transvaalu a Natalu do Kapské provincie. Podobná omezení platí v Číně. V Shantou v Číně praktikují velkokapacitní výsadbu zdravých stromů ze školek s rychlou návratností díky brzkému nástupu do plodnosti a tím udržují greening v přijatelných mezích, přísně kontrolují výskyt druhu psylla a koruny stromů udržují v jednotné velikosti.
K rozhodnutí o aplikaci insekticidů se používají různé odhady další vývoje populace škůdce. Jestliže jsou insekticidy aplikovány od konce zimy do poloviny léta, přirození nepřátelé druhu psylla nejsou vážně ohroženi. Protože D. citri nepůsobí poškození listů, musí být užívány lapače. Ty jsou nyní využívány v Číně a na Filipínách. Pasti samy o sobě neznatelně redukují populaci, ale lapač, nejlépe umístěny na pomerančovníku ‘Valencia’, může pomoci zvládnout populaci psylla.
ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ
Spolehlivá izolace původce greeningu zůstává primárním cílem pro mnoho výzkumníků. Současná mezinárodní spolupráci mezi všemi laboratořemi podstatně zvyšuje šanci na úspěch. Vážně by se mělo uvažovat i o tom, že kompletní příznaky greeningu mohou být způsobeny kombinací více mikroorganismů. Tak zvaný původce greeningu nemusí vyvolávat všechny známé symptomy greeningu.
Pro citrusářský průmysl je ochrana maximálně důležitá. Je jasné, že nejefektivnější je integrovaná ochrana. Na Reunionu kombinací uvedených parazitů, očkováním stromů antibiotiky a pěstováním nových stromů prostých infekce měla úspěch, v Indii použití insekticidů, injekce tetracyklin hydrochloridu, termoterapie pupenů a použití odolných podnoží redukovalo ztráty. V Číně, kde použití antibiotik ještě není široce přijímáno, je doporučována kombinace karantény, propagace zdravých rostlin, termoterapie, odstraňování nemocných stromů, zvláště v oblastech s nízkým výskytem druhu psylla, a použití insekticidů.
V současné době je v Jižní Africe zdůrazňována ochrana proti přenašečům v kombinaci s odstraněním infikovaných stromů a větví. Stromy s 50-75% plodů se symptomy greeningu by měly být odstraněny, zatímco odstranění větví je doporučeno pro nižší úroveň infekce. Vstřikování PMT je doporučeno jen pro stromy starší než 10 let a s více než 40% greeningu.
Zájem zemí, které doposud unikly ničivé nákaze greeningu, je dán jejich snahou se vyhnout těmto problémům. Největší nebezpečí pravděpodobně hrozí Brazílii, protože přenašeč D. citri je již přítomný. Pokud by se měl rozšířit, zbývající část Jižní Ameriky a postupně Severní Ameriky by byla ohrožena. Na sever migrující přenašeč tristéza mšice Toxoptera citricidus toto nebezpečí naznačuje. Přítomnost přenašečů a choroby v Pákistánu a na Arabském poloostrově vytváří podobné nebezpečí pro oblasti Středozemního moře. Asijský přenašeč D. citri se může pohybovat buď z Arábie nebo z Reunionu a Mauritiu přes Madagaskar k africké pevnině a tam se spojit s existující africkou formou. Citrusy v teplejších a sušších oblastech by pak také byly ohroženy.